Miloš Bok je Hudební skladatel, klavírista, sbormistr, dirigent, pedagog, hudební publicista a liturgický varhaník. Studoval na pražské konzervatoři obor klavír a dirigování, poté dva roky klavír na HAMU do smrti Prof. Josefa Páleníčka, jehož byl posledním žákem. Angažuje se za záchranu varhan v kostele se šikmou věží. Jakožto aktivní varhaník a provozovatel chrámové figurální hudby se Miloš Bok za posledních třicet pět let seznámil s většinou významných i méně známých nástrojů různých historických stylů nejen v litoměřické diecézi. Na některých opravách varhan se podílel též aktivně a ideově. Spolufinancoval renovaci Schiffnerových varhan v Tisé, Guthových varhan z Kobylé, inicioval a financoval též několik dílčích oprav na proslulých Schiffnerových varhanách v Bohosudově. Nyní se angažuje za rekonstrukci historických varhan v ústeckém kostele Nanebevzetí Panny Marie.

Jak jste se vlastně dostal ke spolku na obnovu varhan v Ústí nad Labem, vy přeci nejste z Ústí?

No vlastně skoro jsem. Předky jsem měl v Tisé… Před časem mě oslovili věřící z ústecké farnosti, jestli bych nepřispěl svým názorem k problematice Melzerových varhan kostela Panny Marie, přesněji řečeno, mají-li tyto varhany budoucnost. Tedy stojí-li za to je zachraňovat a za jakou cenu, jaká je jejich hodnota v dnešní době a jaká jsou řešení. Je to složitá problematika. Tuto kauzu samozřejmě znám, sleduji ji delší dobu. Na tyto varhany jsem v minulosti i mnohokrát také hrál. Tedy rád svým názorem přispěji, také proto, že mám k litoměřické diecézi jakožto hudebník dlouhodobý a intensivní vztah. Zároveň této příležitosti využívám k hlubšímu zamyšlení nad otázkami okolo varhan obecně.

Okolo varhan se strhl poprask, a spolek za jeho záchranu měl odlišný názor, než vedení farnosti, jak to vidíte vy?

Žijeme v moderní době, kdy jsme chtě nechtě postaveni před skutečnost, že se musíme často při řešení v problematice různých oborů spolehnout na informace odborníků, aniž bychom si mohli nějak ověřit platnost všech indicií. Je to tak trochu podobné obecné politice. V záležitosti Vašich ústeckých varhan bylo osloveno určité spektrum „odborníků“. Zaznělo mnoho názorů a postupů, většina z nich vypadá rozumně a fundovaně. Ale nezapomeňme, že i tito odborníci jsou jen lidé, kteří mohou mít v pozadí své zájmy, můžou někoho, nebo za něco lobovat. Proto se obraťme i na další odborníky, v naší zemi je více diecézních organologů, varhanářů, získáme ucelenější pohled a možná zjistíme, že jsou i jiná řešení a hlavně, že můžou být různé názory na věc. A to je to, co jsem také já udělal.

Proč mohou být různé názory na věc, laik by řekl, že u nástroje, jakým jsou varhany, to bude jednoznačné?

Jsou jisté obory, kde je celkem jasný postup k cíli, třeba přezutí gum z letních na zimní. Varhanářství je ale specifický obor, který tvoří složku řemeslnou, tedy konkrétní otázky jak co opravit, z jakého materiálu, v jakém systému (pneumatika, elektrická traktura, kuželková vzdušnice a další). Ale je to zároveň vysoce umělecký nástroj, takže jde i o ideu, jaký má mít zvuk.
Je potřeba chápat, že hudební vývoj není jen idylka, ale že je to také stále probíhající boj mezi starým a novým, mezi různými estetikami a tento vývoj probíhá logicky paralelně i ve vývoji zvuku varhan. Z toho vyplývá, že varhany odráží styl doby, ve které byly postaveny, a proto mají zvukovou výpověď, kterou hovoří o své době, ve které vznikly.

Cena za opravu stále roste, začalo to na půl milionu a dnes se hovoří o sedmi až deseti milionech, jak je to možné?

Varhanář, i to je jen člověk, přesto že přichází do styku s tak vznešenou věcí, jako jsou varhany.
I varhanář si chce vydělat, pochopitelně. Je to jako s autodílnou, jistě jste se s tím setkali: na jedné straně šikovný opravář, který jde po věci, přijde na závadu, opraví a překvapí vás na závěr tím, že není drahý, a jiný případ, že vymění co nejvíc ze všeho, co v útrobách auta je, hlavně aby si vydělal. I dnes se občas se najdou varhanáři, kteří bez uzardění generálkují plně funkční nástroj, jistě již chápete proč. Není to případ ústeckého nástroje od Melzera, ten má pneumatické útroby opravdu v nepořádku. Není určitě ale takový problém si sehnat reference na ty varhanáře, kteří podali své nabídky, co je za nimi za práci, nebo kdo za nimi stojí. Věřím, že lze tu práci někomu dobrému a citlivému svěřit. Napadá mě především Boris Mettler. Samozřejmě varhanářská firma Kánský-Brachtl. Jistě by se našli i jiní.

Zmínil jste vývoj zvukové estetiky varhan, mohl byste to krátce osvětlit pro pochopení problému laiky?

Varhany v minulosti nikdy nevznikaly izolovaně, ale v úzké spolupráci mezi varhanáři i varhaníky.
Tedy muzikanty, kteří často byli zároveň i skladateli, případně hudebními vědci. V souvislosti s proměnou estetiky po barokní éře přestala v druhé půli 19. století vyhovovat barokní zvukovost a nastala postupná romantizace zvuku varhan, která započala spontánně po roce 1835 na některých varhanách Fellerových, Predigerových a Španielových, i když ty byly po stránce řemeslné ještě oběma nohama v baroku. Po r. 1875 varhanáři mj. také pod tlakem ceciliánské reformy romantizují barokní nástroje. Toto se stalo pochopitelně v modernější době terčem kritiky. Já zastávám názor, že je to v mnoha případech trochu hysterie. Jednalo se totiž často o nepříliš velké zásahy, které ve skutečnosti varhany tolik nepoškodily a jsou celkem dobře vratné do původního stavu. Navíc tehdy tyto romantické vestavby do starších varhan prováděli velmi fundovaní varhanáři, vzdělaní ještě ve starém poctivém řemesle a jsou často provedeny se vkusem. Paradoxně se díky těmto často nevelkým romantickým vestavbám prodloužila existence některých starých barokových varhan, pouze okrajově deformovaných, až do dnešní doby. Po roce 1885 nastal v oboru čilý stavební ruch ve znamení již v hudbě vůdčího stylu romantismu.

Jak to vnímá váš obor dnes?

Dodnes je slyšet pláč mnoha postbarokářů nad tím, že většina barokních nástrojů zanikla a nahradily je „fádní a průměrné nástroje“ varhanářů Petrů, Paštiků, Riegerů, Schiffnerů a dalších. Samozřejmě se mezi nimi našla opravdu řada průměrných varhan, což bylo také dáno tím, že začala vzhledem k poptávce i konkurenčnímu boji tovární výroba varhan. Ale tento romantický styl přinesl i řadu skvělých nástrojů, jejichž hodnota je v obecnější rovině rehabilitována teprve v živé současnosti. Zastávat se těchto nástrojů bylo z důvodů, které dále nastíním, ještě donedávna společensky téměř neúnosné.
Romantický styl neměl dlouhého trvání, tak říkajíc násilně ho pozastavila 1. světová válka. Po této válce došlo v hudebním umění k tak rychlému a radikálnímu posunu (avantgardní a obecně modernistické směry), že estetika varhanního zvuku na tyto podněty již nestihla reagovat a ani vlastně nemohla a možná ani pochopitelně nechtěla. Navíc výše zmíněné trendy se vyznačovaly takovou agresivitou a antipatií k romantické epoše, že není divu, že v těchto náhledech bohužel vězíme dodnes a to nám značně narušuje zdravé vnímání…
Mezi pak válkami sledujeme dohasínající tendenci pozdně romantické varhanářské práce, u nás ovlivněné především vynikající osobností varhaníka a skladatele Bedřicha Antonína Wiedermanna. Do této kategorie právě patří i Melzerův nástroj v Ústí nad Labem. Na druhé straně pozorujeme také určitý návrat k neoklasicismu (hnutí Orgelbewegung). Přes některé klady, které toto hnutí samozřejmě přineslo, došlo později ale pod jeho vlivem k silné ideologizaci určitého spektra varhanářství, které reprezentovala od sedmdesátých let minulého století především věhlasná firma Rieger – Kloss, která po sobě zanechala řadu sice řemeslně fundovaných, leč zvukově poněkud fádních až tupých a nezajímavých nástrojů. Abychom ale byli spravedliví: některé nástroje, respektive přestavby se jim i povedly, jmenujme alespoň velké varhany v přesunutém chrámu v Mostě.

Ústecké Melzerovy varhany také prošly v minulém století přestavbou, proč?

Po druhé světové válce se výše popisovaný spor mezi trendy vyhrotil a postupně došlo k hromadným přestavbám stávajících romantických nástrojů přidáváním vyšších hlasů a alikvotních rejstříků a naproti tomu ubíráním osmičkového a šestnáctkového fondu v manuálech a pedálu, což je i případ ústeckého Melzera.
Mimochodem – toto za socialismu prováděné „vylepšování“ romantických varhan mělo ve finále za následek mnohem fatálnější poničení řady našich vynikajících varhan, než tomu bylo v předchozí epoše. O tom se zatím mezi postbarokáři raději příliš nemluví, nebo se to bagatelizuje…(viz např. některé komentáře v Uhlířově jinak pěkné publikaci o varhanách v hradecké diecézi) V minulosti snáze a přirozeně šlo romantizovat barokní werk. Daleko problematičtější je však jít proti proudu času a komolit do rádobybaroka pneumatickou romantiku. Ta paseka je pak někdy nedozírná. Melzerovy varhany v Ústí do této kategorie bohužel také patří, i když ta přestavba pana varhanáře Žura ještě nebyla zvukově tak katastrofální.
Mluvíme tady o tom, jak ideologičnost v uměleckém oboru je mnohdy škodlivá a kontraproduktivní. Vrcholem toho, jak může zvítězit ideologický pohled nad zadáním, jsou řemeslně vynikající, obecně chválené čtyřmanuálové krnovské varhany v pražském Rudolfinu, na které, ač jsou postavené do metropolitního orchestrálního filharmonického sálu, nelze na ně uspokojivě doprovodit orchestrální zvuk v speciálních dílech Dvořáka, Berlioze, Liszta, Mahlera, Skrjabina, Strausse, Elgara, a to ani v pianu, ani v střední síle, ani v tutti. Chybí jim, na rozdíl od výše zmíněných mosteckých varhan hutnější grunt osmiček v manuálu a šestnáctek v pedálu a vysoké mixtury se s instrumentálně – vokálním tutti prostě nepojí...
Aby nedošlo k nesprávnému pochopení věcí, jsem velkým milovníkem barokních a vůbec mechanických varhan, na které často hraji, ale akceptuji je především jako historické nástroje. Vnucování bezduchých, často neobarokních replik v dnešní době vnímám jako puritánství, nedostatek invence a idejí některých varhanářů, kteří tak navíc nefundovaně a neoprávněně zasahují skrzeva svůj nástroj přímo do liturgie jako takové. Totiž toto je tou zásadní otázkou: tedy vztah hudba – varhany – liturgie. A to je něco, na co není dnešní, modernisty ovládaná a manipulovaná Církev pod vlivem smečky kariérychtivých, většinou bezvěreckých, v lepším případě povrchních laiků, kteří mají z Církve především své vlastní hřiště na hraní, vůbec schopna reagovat a odpovědět. To je ještě píseň daleké budoucnosti. Jinak řečeno: i varhanář musí být nejenom řemeslně fundovaný, ale měl by být i věřícím člověkem s hlubokým a pokorným pohledem do minulosti, bez ideologické předpojatosti, a pokud možno i hudebníkem s širokým rozhledem a záběrem. To je ideál, který jde asi těžko splnit…Ale jde o velké věci. Bůh, hudba a liturgie jsou velké věci.
Pozitivního lze ale na závěr tohoto zhodnocení různých epoch říci, že ve shodě s tendencemi v zahraničí začíná naštěstí i u nás, zaplať Bůh, převládat historizující pohled na varhany různých epoch, aniž by se stavěly v hodnocení proti sobě.

Jak byste tedy konkrétně zhodnotil ústeckého Melzera?

Lze říci, že Melzer byl vynikající varhanář, vezmeme-li v úvahu hlavně zvuk a šmrnc, který mají jeho prospekty, horší to někde bylo s technickým řešením, to je všeobecně známo. Již dnes je Melzer umělecky hodnocen daleko výše, než dříve (ještě před dvaceti lety by ho kdejaký organolog s klidným srdcem vyhodil na smetiště). Určitá rehabilitace jeho díla nastala hlavně díky vynikající generální opravě provedenou věhlasnými varhanáři Kánský-Brachtl v katedrále Sv. Víta v Praze. Nejen tam můžeme slyšet v plné parádě naprosto výjimečného Melzera, též také na opraveném velkém nástroji v Sv. Jakubu v Kutné hoře. Neuvěřitelně mystický nástroj, poněkud zanedbaný, stojí v klášterním kostele v Doksanech. Vyznačuje se především nádhernými proteplenými barvami hlavně v osmistopé a čtyřstopé poloze, což je hlavní deviza všech Melzerů. Shrnuto a podtrhnuto, ústecké varhany jsou hodnotou, v případě Ústí by se musel ale najít varhanář s mimořádným citem pro takové varhany a stál by před nelehkým úkolem obnovit do původní podoby Žurovy přestavěné registry.

Jaké je tedy ideální řešení v případě zachování Melzerových varhan?

Pokud by se šlo cestou zachování Melzerových varhan, pak bych jednoznačně navrhoval návrat k původní dispozici, která je v podstatě absolutním liturgickým ideálem, který nepřestal zatím platit. Integrovat do restaurace Žurovu přestavbu je anachronický nesmysl, pak to radši vůbec nedělat. Dovedu si představit i přiměřené rozšíření těchto varhan v duchu jejich autora. Trochu mě udivují komentáře, že je nějaké minus pro Melzerovy varhany, že se ocitly v krásném prostoru vašeho gotického kostela. Právě naopak. Možná že teprve tam varhany zazněly, jak nikdy před tím. Nemyslím si, že by Melzer v tomto případě nějak přizpůsoboval své varhany nepříliš akustickému prostoru pražského moderního semináře.

V kostele je teď digitální nástroj, jak ho vnímáte?

Pouze jako provizorium, každá koruna do něj investovaná je z mého pohledu hřích.

Na závěr, jak aktivitu farníků na záchranu nástroje vnímáte?

Chtěl bych poděkovat všem přátelům z ústecké farnosti, že jim není osud varhan v kostele se šikmou věží lhostejný, a že pozdvihli svůj hlas. Myslím si, že právě v dnešní  době, kdy každý lidský jedinec myslí zásadně jen a jen na svůj prospěch, je jejich vystoupení ve prospěch obecný velmi příkladné a chvályhodné.

copyright: Miloš Bok, všechna práva vyhrazena
webmaster: Petr Postl
design © 2008 Přemysl Havlík