Miloš Bok
Miloš Bok, dirigent, skladatel, klavírista, sbormistr, varhaník, hudební publicista a pedagog se narodil 16. ledna 1968 v Praze.
Vystudoval na Pražské konzervatoři obor klavír, který studoval nejdříve u Jiřího Tomana a Františka Maxiána a posléze jej absolvoval v roce 1988 u Jaromíra Kříže (dle konkurzu o hraní s orchestrem byl vyhlášen nejlepším absolventem roku). Krátce poté se stal posledním žákem Prof. Josefa Páleníčka na HAMU v Praze, u něhož studoval do jeho smrti (1991). Studia na HAMU zanechal nedokončená. V letech 1982-84 byl v klavíru taktéž žákem světoznámého pianisty Ivana Moravce. V letech 1981 - 1989 získal na různých českých národních i mezinárodních klavírních soutěžích celkem šest cen: Virtuosi - Ústí nad Labem (1. 3. a 2. cenu), Interpretační soutěž - Hradec Králové (3. cenu), Chopinova soutěž - Mariánské Lázně (3 a 2.cenu). Jako mladý klavírista představoval Tomanovu - Moravcovu školu (dědictví školy Prof. Viléma Kurze) proti tehdy dominantní klavíristické klice Doc. Valentiny Kameníkové.
Z důvodů Bokova kritického postoje k avantgardě a neochotě se klanět modernistickým uměleckým paradigmatům mu bylo zabráněno studovat skladbu, na kterou konal dvakrát neúspěšně zkoušky na Pražské konzervatoři (předseda komise Ilja Hurník), a to s Missou solemnis a Missou brevis Es dur v letech 1987 a 1988. Následkem těchto okolností byl nucen v kompozici zůstat do budoucna autodidaktem. Za komunistického režimu mu bylo taktéž zabráněno studovat dirigování (1988).
Politické důvody při této Bokově první ostrakizaci ze strany hudebních institucí hrály pouze okrajovou roli. Bok byl nežádoucí element a establishment nelibě nesl rostoucí zájem veřejnosti o Bokovy prvotiny a úspěch, který měly. Bok měl navíc značný vliv na svoji generaci, pro kterou byl vůdčí osobností.
Na HAMU se Bok nakonec dostal pouze díky Prof. Josefovi Páleníčkovi, který se za něho přimluvil u tehdejšího ministra kultury. Při studiích u Páleníčka Boka zastihla tzv.sametová revoluce, ve které se nadšeně a aktivně angažoval.
Po změně režimu pak mohl alespoň dirigování již vystudovat, a to u vynikajícího dirigenta filmové hudby Maria Klemense, opět na Pražské konzervatoři (1991-1993). Tato studia zakončil v pražském Rudolfinu provedením svého celovečerního oratoria Skřítkové z Křinického údolí, které mělo obrovský úspěch. Tento úspěch se dále ale nijak nerozvíjel: kromě dehonestace ze strany tzv.odborné kritiky Bok posléze nebyl připuštěn do dirigentské soutěže Pražského jara (1995), což mu značně ztížilo možnost se dále dirigentsky etablovat na domácí scéně a započala se tak jeho cesta do novodobého disidentství a naprostého rozchodu s oficiálním hudebním establishmentem.
Již od dob perzekuce za bývalého režimu a posléze i za režimu stávajícího byl Bok kvůli svým uměleckým názorům a postojům vyloučen z možnosti uplatnit se v rámci zaběhnutých hudebních struktur. Oficiální hudební establishment Boka v budoucnu připustil k účinkování jakožto dirigenta nebo skladatele jen výjimečně a téměř pravidelně toho využil k dehonestaci jeho osoby v rámci tzv. “odborné” kritiky. Většinou však Boka, jeho tvorbu a jeho působení prostě ignoroval (mediální bojkot, apod).
V roce 1998 založil Miloš Bok se svými blízkými hudebními přáteli Umělecké sdružení Elgar, které se jako jediné, působící v rámci vážnohudební oblasti, vymezilo vůči totalitním praktikám modernistů, liberálů a avantgardistů působících v oficiálním hudebním establishmentu (viz manifest uměleckého sdružení Elgar). Toto sdružení v původní podobě existovalo pouze deset let. Bok jej byl donucen rozpustit především z důvodu silných vnitřních tlaků: postupná pohodlnost a loajalita některých členů sdružení k oficiálním hudebním strukturám a touha bezproblémově se zařadit do jejich provozu logicky způsobila postupnou neochotu členů a těchto bývalých Bokových přátel a spolupracovníků zastávat kritické názory a postoje, které by vedly mj.k ohrožení jejich osobních kariér. Navíc pochopitelně – proč by měli podstupovat skutečná rizika, když lze z bezpečných, elitami kontrolovaných modernistických pozic předstírat pohodlný pseudoboj v rámci uzavřeného a se skutečnou realitou nic nemajícího hudebního establishmentu.
Následkem těchto okolností zůstal Bok ve svém boji za svobodnější umění a očištění poměrů v klasickohudebním oboru v budoucnu téměř osamocen (sdružení Elgar dnes exisuje pouze formálně).
Miloš Bok byl tedy již od roku 1987 nucen živit se pedagogickou činností na různých základních a hudebních školách a to se mu stalo na celý život oficiálním zaměstnáním. Když roce 1992 z uměleckých důvodů odešel z Prahy do pohraničí sloužit Církvi jako varhaník, započal se tím také jeho rozchod s pražskou liberální společností, ke které později zaujal radikálně kritický postoj, což logicky jeho postavení umělce do budoucna zkomplikovalo definitivně.
V roce 1999 založil Západočeskou symfoniettu Sv. Cecílie, což byl soubor jeho žáků karlovarské ZŠ a ZUŠ, kde vyučoval v letech 1999 - 2016. V letech 2002 – 2011 také vedl Karlovarský pěvecký sbor, těleso původně založené vynikajícím chrámovým hudebníkem Josefem Herclem. S oběma soubory prováděl v misijních sudetských oblastech řadu duchovních děl jak při liturgii, tak koncertně (mj. Bach, Vivaldi, Haydn, Mozart, Ryba, Beethoven, Liszt, Dvořák, Bok). Sporadicky tato tělesa hrají a zpívají s Bokem i v současné době.
Miloš Bok žije se svojí rodinou na faře v Močidleci a je učitelem klavíru a hudební nauky na ZUŠ ve Žluticích. Je činný jako varhaník v plzeňské a litoměřické diecézi. Aktivně se zabývá organologickými otázkami (take záchrany a rekonstrukce různých varhan) s přesahem do liturgické hudby. Je také ředitelem kůru ve Žluticích a v Bohosudově. Obě tyto funkce vykonává jakožto čestné, tj.bezplatně. Bohosudovské varhany Heinricha Schiffnera, jakožto vynikající dílo romantického varhanářství, mj.představoval věhlasnému staviteli nových pražských svatovítských varhan Gerhardu Grenzingovi.
I přes výše zmíněné okolnosti omezující jeho působení je Miloš Bok jakožto skladatel, klavírista i dirigent současnými špičkovými nejen českými, ale i zahraničními interprety respektován a uznáván a je vnímán jakožto jedna z vůdčích hudebních osobností své generace.
Především v rámci jeho privátních hudebních projektů spolupracovala s Milošem Bokem – dirigentem a skladatelem - řada významných českých symfonických i sborových těles (Symfonický orchestr FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Baborák ensemble, Plzeňská filharmonie, Západočeský orchestr Mariánské Lázně, Karlovarský symfonický orchestr, Státní filharmonie Teplice, Orchestr opery v Liberci, Filharmonie Hradec Králové, Moravská filharmonie Olomouc, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Jihočeská komorní filharmonie České budějovice, Pražský rozhlasový sbor, Pražský komorní sbor, Kühnův smíšený sbor, Pražský filharmonický sbor, Kühnův dětský sbor, Ústecký dětský sbor, Dětský sbor Radost Praha a především Bokovo příležitostné těleso Čeští symfoničtí sólisté.
V rámci Bokových projektů, tedy koncertů i nahrávek, s ním spolupracovala řada špičkových a uznávaných intstrumentalistů klasické hudby: např. Radek Baborák, Diego Gatti, Guillaume Jehl, Marek Zvolánek, Jaroslav Halíř, Jiří Houdek, Jana Brožková, Jaroslav Pelikán, Vladimír Borovka, Milan Řeřicha, Tomáš Kopáček, Ondřej Roskovec,Petr Zdvihal, Martin Válek, Jan Valta, Karel Untermüller, Jiří Žigmund, Vlastimil Kobrle, Martina Bačová, Hana Baboráková, Ivan Vokáč, Pavel Ludvík, David Havelík, Rostislav Tvrdík, Aleš Bárta, Pavel Černý, Václav Krahulík, František Šterbák, Jan Polívka, Petr Holub a další. Dále renomovaní operní pěvci: např. Lívia Ághová, Liana Sass, Anda Louise Bogza, Dana Burešová, Pavla Aunická, Veronika Hajnová, Kateřina Jalovcová, Edita Adlerová, Miroslav Kopp, Miloslav Pelikán, Roman Škoda, Daniel Matoušek, Pavel Vančura, Jaroslav Horáček, Zdeněk Plech a další. S Bokem spolupracovali take vynikající sbormistři, např. Pavel Kühn, Lubomír Mátl, Marek Vorlíček, Jiří Chvála, Vlastimil Kobrle, Jaroslav Brych.
Bokovu tvorbu dokumentuje celá řada nahrávek vzniklých v rámci jeho vlastní nezávislé produkce. Bezprostředně po tzv. sametové revoluci bylo Bokovi umožněno natočit i několik pořadů pro Český rozhlas a Českou televizi. Jeho osobě byl věnován i celovečerní nízkorozpočtový dokumentární film Credo fis moll (režie Přemysl Havlík, 2006).
K Bokově tvorbě: po prvních nedokončených kompozičních pokusech (klavírní koncert, symfonie 1982 - 85) ho postupná konverze ke katolické církvi dovedla k poznání, že jeho posláním je věnovat se pozdvihnutí upadlé církevní hudby. I na tomto poli se od počátku střetával s oficiálními modernistickými pokoncilními paradigmaty a nedotknutelnými autoritami, zejména prominentním Petrem Ebenem, jehož tvorbu si “dovolil” kritizovat (viz text “Otázky okolo osobnosti skladatele Petra Ebena a jeho působení”). To mu brzy přineslo nevoli a nedůvěru vyšších představitelů římskokatolické církve vůči jeho osobě: na základě Bokových protimodernistických a protiliberálních postojů se posléze odvíjela - až na několik čestných výjimek – pozoruhodná a trvalá ignorance Církve k Bokově tvorbě a jeho varhanické a pastorační činnosti.
Miloš Bok se v rámci chrámové a duchovní hudby, tohoto vyhranění své tvorby, dotkl všech hudebních forem a svým dílem vytvořil rozsáhlý svébytný hudební svět. Jeho první dokončené dílo, Missa Solemnis (1986), se dočkalo již přes padesát provedení. Mj. byla za skladatelově přítomnosti hrána v roce 1999 v proslulé Carnegie Hall v New Yorku a tuto skutečnost se snažila česká odborná média před veřejností dlouhodobě utajit. Jiné významné provedení této skladby proběhlo při liturgii v roce 2015 v Dómu Sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze).
Následovaly další mešní kompozice, mnohokrát s úspěchem v USA prováděná Missa Brevis Es dur (1987). Dále Missa brevis Fis dur (1988, revid. 2003) a celá řada menších děl určených k doprovodu liturgie, od slavnostních mešních zpěvů (Hospodine, ulituj nás, 1996; Alleluja, živ buď, 2007; Věřím v jednu církev, 2008) přes osobité zhudebnění žalmů a chvalozpěvů (Hymnus k Duchu svatému, 2005; De profundis, 2009; Psalm 131, 2010; Magnificat, 2011, Extáze Sv. Jana Sarkandera, 2020), cykly vánočních koled (Symfonické koledy, 1998; Snové koledy, 2006) až po prosté Chórové zpěvy pro klášter trapistů (2001).
Za zmínku stojí také monumentální Credo fis moll (2006), které svou délkou přesahuje běžný rámec mešního obřadu a které je autorovým osobním vyznáním. Premiéra Creda fis moll v pražském kostele Sv. Tomáše v roce 2006 vyprovokovala mediální internetovou štvanicí proti autorovi, kterou s podivuhodným klidem provozovala Společnost pro duchovní hudbu, tedy Bokovi profesní kolegové na církevním poli. Credo fis moll později vyšlo v japonské reedici na CD a bylo vysoce oceněno předním japonským kritikem Sachio Moroishim. Mj.světově proslulý dirigent Seiji Ozawa vysoce ocenil Bokovy úpravy a skladby, které v Japonsku prováděl vynikající hornista a dirigent Radek Baborák.
Kvalitu a konverzní účinek Bokovy hudby vyzdvihl dvakrát v dopise prostřednictvím assesora (2005 a 2006) papež Benedikt XVI. Česká biskupská konference Boka ocenila za jeho chrámová díla a činnost pro katolickou církev až v roce 2015. Je příznačné, že toto ocenění Bok dostal až napotřetí a nominovali jej na tuto cenu moravští biskupové Mons.Hrdlička a Mons.Posád, tedy nikoli ti, kterým Bok celoživotně sloužil svoji činností v litoměřické a plzeňské diecézi (Mons.Baxant a Mons.Radkovský)
Vrchol jeho tvorby tvoří rozsáhlá oratorní trilogie pro sóla, dětský a smíšený sbor, varhany a symfonický orchestr. Prvním z nich je oratorium Skřítkové z Křinického údolí (1993). Následuje oratorium Svatá Zdislava (2001), ze kterého byly prozatím autorem provedeny a nahrány pouze některé rozsáhlejší celky. Posledním je Apokalypsa v Kamenické Stráni. Bokova ojedinělá oratorní trilogie prostoupená autobiografickými prvky je meditací o smrti a pocitu blížící se apokalypsy a zároveň oslavou římskokatolické církve v zubožených sudetských končinách.
První díl Apokalypsy Bok dokončil v roce 2013, druhý díl pak dokončil a částečně provedl v Bohosudově v roce 2016 a pak jej celý natočil v r. 2017 (3. Díl – Finale, není prozatím dokončen). Díl první s velkým úspěchem provedl v roce 2016 s Českou filharmonií v Dvořákově síni Rudolfina světoznámý a renomovaný dirigent Manfred Honeck.
I tento velký a nečekaný společenský Bokův úspěch odměnila tzv.odborná hudební kritika mstivou dehonestací, jejíž troufalost kdekoho překvapila. I přes vysokou prestiž této premiéry se jinak velmi aktivní pražská odborná media tvářila, jako by se nic nedělo. Bok ani Honeck nedostali nikde ani slovo, a aby byl dosah Bokova úspěchu co nejmenší, byl vyloučen i přímý přenos na Čro 3 Vltava, který bývá jinak v podobných případech automatický. Paradoxně i přes tyto skutečnosti Bok dostal za Apokalypsu 1.díl oficiálně dvě ceny OSA: nejúspěšnější skladatel roku a nejúspěšnější skladba roku (rozhovor v prestižním čtvrtletníku OSA “Autor in”mu však nebyl umožněn).
I přes snahu hudebního establishmentu Boka ve vlastní zemi bagatelizovat a umlčet, zaznamenaly mezi tím jeho skladby a úpravy velký úspěh a ohlas v zahraničí. Jmenujme některá provedení: např. USA – New York (katedrála Sv. Patricka a Carnegie Hall), Pocatello, Dillon, Missoula. Japonsko – Tokio, Sakata, Yamagata, Osaka, Sapporo. Francie – Paříž, Sept fons (monastere trappiste), Německo - Berlin (Pierre Boulez Zal), Bautzen (Ekumenisches Dom), Zitau (evangelisches Dom), Frankfurt, Marienberg, Dresden (katholische Hofkirche, Lukaskirche), Schwarzenberg, Poppenhausen, Ratibor. Lotyšsko – Riga (evangelický dóm), Estonsko – Tallin, Slovensko – Bratislava (dóm Sv. Martina), Poprad (konkatedrála), Švýcarsko – Zürich, Belgie – Brusel, Finsko – Turk, Kuusankosken, Švédsko – Katrineholm, Maďarsko – Budapest, Slovinsko – Lublaň, Koper, Izola, Vatikán – Řím (bazilika Sv. Petra). Dále Bok složil řadu originálních duchovních skladeb pro komorní dechové ansámbly s varhanami (Symfonické fanfáry, 1999; Vakovská litanie, 2002; Svatováclavská intráda, 2007; Svatodušní intráda, 2008; Smuteční hudba, 2008, Adventní intráda, 2012, Hroznatovská intráda 2019), z nichž každá je věnovaná konkrétnímu místu. To je případ i dalších jeho skladeb, mimo jiné klavírních fug na poštovní směrovací čísla některých farností.
Dalším významným rysem Bokova díla je, že většina jeho skladeb existuje v různých verzích: orchestrální, komorní, varhanní, klavírní atd. Došlo k tomu jednak pro usnadnění jejich provádění, ale často také na žádost celé řady interpretů, pro které autor vypracoval různé úpravy vybraných částí svých duchovních děl (Malá suita pro 5 pozounů, tubu a tympány, 2006; Komorní koledy pro flétnu, trubku, tympány, varhany, a smyčcový kvartet s kontrabasem, 2007; Křinická suita pro lesní roh a smyčcový kvartet, 2008 aj.). Pro své přátele pak vypracoval celou řadu úprav či orchestrací, ať už jejich vlastních děl (Jaroslav Novák, Jaroslav Pelikán, Jean-Gaspard Páleníček, Václav Krahulík) nebo děl velkých skladatelů minulosti (orchestrace Tria Es dur Op. 40 J. Brahmse či motetů a částí symfonií A. Brucknera pro hornistu Radka Baboráka, dále úpravy smyčcových kvartetů L. van Beethovena a J. Haydna pro dechový soubor, nebo orchestrace Janáčka a Stravinského.
Prestižní objednávkou byla v roce 2018 pro Boka úprava Bachovy Ciaconny d moll pro žestě, kterou si u něho objednal světoznámý dirigent a klavírista Daniel Barenboim. Tato interpretačně náročná inovace známé skladby zazněla s velkým úspěchem v premiéře v Berlínském Boulez Zal v interpretaci členů Berlínské filharmonie za přítomnosti Boka a samotného maestra Barenboima, který autora veřejně ocenil.
Zvláštní okrajovou kapitolou je pak Bokova hudební tvorba pro filmy režiséra Jiřího Stracha (Anděl Páně I, 2005; O dívce, která šlápla na chléb, 2007; Tři životy, 2007; Ďáblova lest, 2008; Ztracená brána 2011 a Svatojánský věneček 2015), která se často stala přípravou pro jeho další vlastní kompozice.
V roce 2017 si u Boka objednal prostřednictvím svého předsedy Jiřího Kejvala Český olympijský výbor novou instrumentaci české hymny “Kde domov můj”s přesným zadáním: aby byla poněkud majestátnější, než zaběhnutá verze Otakara Jeremiáše (viz rozhovor Miloše Boka na Parlamentních listech z r. 2018 a další texty) Bok vytvořil na základě této objednávky 4 verze a jejich uvedení na stanici Čro 3 Vltavě v březnu roku 2018, doprovázeno připraveným odsouzením samozvaných hudebních “odborníků” na téže stanici, dalo všeobecnou zelenou k masivní demagogické dehonestaci autora (kupodivu nikoli objednavatele a duchovního otce projektu - Jiřího Kejvala, předsedy OV, který se několik hodin po uvedení stáhl na několik měsíců z mediálního prostoru a k skladateli a ke svému projektu se nehlásil ). Hymna byla různými vynikajícími hudebníky i odborníky, ale i mnohými hudbymilovnými laiky přijata s nadšením, veřejně se ale neodvážil autora nikdo zastat.
Po těchto událostech vystupuje M. Bok na veřejnosti jen velmi sporadicky a věnuje se revizím vlastních partitur a partů a varhanické a organologické činnosti.
|
