| |
Milí přátelé a kolegové, dovolte mi napsat pár řádek k osvětlení některých skutečností, které nedávno vedly pana Tůmu k vystoupení proti mé osobě na serveru Opera plus. Pojímám-li nyní svůj text jakožto otevřený dopis vám všem, kteří se zajímáte o hudbu, o varhany, nebo organologii, je to také z toho důvodu, že věřím, že myšlenky v něm obsažené jsou obecné a tím pádem přínosné pro nás všechny, kteří se na tomto poli pohybujeme.
Jaroslavem Tůmou jsem byl napaden před „veřejností“, odpovídám tedy také před alespoň pomyslnou „veřejností“. V našem oboru nejde zdaleka jen o profesi, ale také o víru a morálku. Tyto věci se nedají od sebe oddělit, a pokud se tak děje, Církev i umění spěje do zkázy, čehož jsme právě v dnešní době svědky. Do této kategorie patří i anomálie související s osobou pana Tůmy a proto se domnívám, že jeho osobnost stojí za probádání a neuškodí se na něho trochu zaměřit.
Právě etablovaný člověk s vysokou společenskou pozicí a z ní vyplývající mocí, jakým Jaroslav Tůma bezpochyby je, který je navíc ochráněn přízní establishmentových odborných médií, by neměl být nedotknutelnou a nekritizovatelnou modlou, která si může dovolit vůči svému okolí cokoliv. Vzhledem k mému nulovému oficiálnímu postavení v rámci hudebního i církevního establishmentu si myslím, že pan Tůma své pozice proti mé osobě především bezohledně zneužil. A není to zdaleka první případ, kdy svoji nešťastnou povahu dal do služeb rozvratu a štvaní proti různým osobám.
Úvodem je potřeba pro pořádek říci podstatnou informaci, že totiž Jaroslav Tůma reaguje na můj rozhovor v Parlamentních listech z října roku 2018.
Přečtěte si, přátelé, tuto moji obsáhlou zpověď. Tím začněte. Najdete ji i na mých webových stránkách.
V tomto rozhovoru se na základě svých osobních zkušeností velmi kriticky vyjadřuji k dění v našem hudebním i církevním establishmentu, a to jak z lidského, tak profesního hlediska. K tomuto svědectví jsem se odhodlal po dlouhých desetiletích, kdy jsem v podstatě jen tvořil, učil, varhaničil a v rámci svých možností nahrával, či prováděl na vlastní pěst svá díla. Po celou tu dobu jsem víceméně bral na establishment, jehož jsem i já sám součástí ohledy, zatím co protistrana mě aktivně likvidovala, v lepším případě ignorovala. Při svém profesním konání jsem se mohl opřít pouze o hrstku těch svých přátel, kteří neztratili svědomí a neobrostli hroší kůží.
To, že jsem tento krok učinil až ve věku svých padesátin, způsobily také okolnosti vývoje naší společnosti, kdy text takového obsahu mohl vyjít bez cenzury teprve v poměrně nedávno vzniklých Parlamentních listech. Je naprosto iluzorní, že by můj rozhovor mohl dříve, či nyní vyjít v nějakém veřejnoprávním médiu, či oficiálnímu tisku, které, jak známo, podléhají kontrole a autocenzuře na základě ideologických a diskriminačních principů, a to právě i přes lokajské ujišťování pana Tůmy, že tomu tak není.
Přestože se v mém obsáhlém rozhovoru nikde jméno pana Tůmy neobjevuje, byl to právě on, kdo proti mně na serveru Opera plus vystoupil.
Jaroslav Tůma zneužil můj rozhovor k překrucování faktů a vytváření kamufláže. V mezích normy by bylo, pokud by Tůma argumentačně reagoval na obsah mého rozhovoru při respektu mých lidských a uměleckých východisek. Ale to se neděje. Ve skutečnosti zneužívá situace k poškození mé pověsti a snižování mého díla, ovšem bez relevantních argumentů. K tomu si bere jako rukojmí to spektrum hudebního establishmentu, které články na Opeře plus sledují. Neférově zneužívá neinformovanosti většiny lidí z oboru, kteří nečetli článek na Parlamentních listech a často netuší, jaké jsou reálie. Myslím teď nejen ty reálie obecné, ale ty okolo mého působení a mého života po sametové revoluci, které popisuji v rozhovoru pro Parlamentní listy.
Nepřekvapuje mě, že dostal prostor právě na serveru Opery plus, který je plně establishmentový, přestože si hraje na nezávislý a pluralitní. Zkušenosti s tímto serverem jsou zjevné: v souvislosti s Tůmovým článkem došlo k cenzuře, či přímo vymazávání těch příspěvků v diskuzi, které se ohrazovaly proti Tůmově manipulaci a urážkám. Zařazování příspěvků, zdá se, probíhá podle naprosto nestandardních a záhadných pravidel. Jsou jedinci, kteří mě informovali o tom, že se do diskuze vůbec nedostali. Šéf této „firmy“ se neobtěžoval odpovídat na mé emailové dotazy.
Nás, co jsme zažili komunismus, praktiky na Opeře plus nepřekvapují. Varovné ale je, že tento server nyní provozují příslušníci takzvaně mladé „demokratické a nezatížené“ generace, která prý má nezávislé myšlení a rozhodování. Máme se tedy v budoucnu nejspíš ještě na co těšit…
Závěrem tohoto entrée mi dovolte poděkovat těm, kteří se mě v rámci debaty na Opeře plus zastali. Děkuji vám za vaši odvahu a příkladnou občanskou solidaritu!
Paradoxně musím vlastně panu Tůmovi poděkovat za propagaci mého rozhovoru na PL, který tak svým přičiněním zviditelnil. A to je moc dobře. O obsah mého rozhovoru totiž právě jde. Konkrétně jde o to, jaké prezentuji názory na základě prožitých zkušeností v hudební branži a jaká je má hudba. Toto svědectví, jak věřím, má totiž váhu a lidi zajímá. Rozhodně ani jedno z toho není na rozdíl od pana Tůmy a jeho konání, konformní.
Lidé, jako pan Tůma žijí ve virtuální realitě vlastní nezastupitelné kulturní samospasitelnosti a z jeho výroků zaznívá elitářské pohrdání lidmi. Mluví o jakémsi davu plebejců, kteří nemají vkus (aby rozeznali nulové kvality mé hudby, samozřejmě), ale jsou to ve skutečnosti právě tito elitářští modernisté, tito Tůmové (pozor, nenechme se obalamutit duchovními, respektive barokními reáliemi zájmu pana Tůmy, ty slouží pouze jakožto objekty jeho vlastního intelektuálního ukojení), kteří přežívají jenom proto, že vyřadili z relevance jakýkoli čistý a nezaujatý názor lidské společnosti na dění v hudební oblasti. A pokud existuje nějaký dav, který možná i nemá vkus, je to právě vina těchto elitářů a je to také zároveň jejich jediné štěstí, protože díky této skutečnosti mohou existovat a dělat si co si zamanou, skryti před jakoukoli kontrolou totálním nezájmem veřejnosti, který svým konáním vyvolali.
Je to až dojemné, jak se tito intelektuální povýšenci, poschovávaní za akademické hradby vysokého školství, snaží varovat své stádo, aby se náhodou nenakazilo čímsi přízemním při svobodném vnímání mé hudby.
Přitom zbaběle programově mlčí k dlouhodobému fenoménu komerční pop music středního proudu a podobným trendům, které jsou skutečnými a cílenými ničiteli obecného hudebního vkusu lidí. O muzikálové produkci ani nemluvě… A existují právě i příklady pronikání těchto normativ nevkusu do našeho oboru: podívejte se na všechny ty aktivity typu Gott-Urbanová, Šporcl, Vivaldiána apod. A slyšíte snad někde veřejný a spravedlivě rozhorlený hlas páně Tůmy, obětavě chránícího sprostý lid před nevkusem?? Ani náhodou! Ticho, tichoučko se nám tu rozhostilo po vznešených nivách klasicko-hudebního establishmentu. Přece bychom nenapadali své kolegy, že? Dopřejme jim to krásné vydělávání peněz na úkor ohlupování lidí…
A uprostřed tohoto pokrytectví se vysokoškolský pedagog Jaroslav Tůma nestydí… Opravdu - nestydí: přečtěte si dobře jeho text, vřele doporučuji a pocítíte-li, přátelé, při čtení jeho textu trochu studu, není to s vámi ještě až tak zlé… Pan Tůma se pokouší ze mě udělat jakéhosi kolotočáře v hudbě, ovšem na základě programové a dlouhodobé ignorance mě samotného a neznalosti mých děl a okolností jejich vzniku. A to je to lepší z možných vysvětlení… Rozhodně fenomén manipulování nic netušící mladé generace, zejména té, která nyní studuje na vysokých školách, je opravdu velmi aktuální. A nejedná se pouze o manipulaci politickou, jak je vidět…
Zpozorněme také, jaká jména „skladatelů“ pan Tůma proti mně vytahuje ke srovnání, jestli vůbec lze tyto nedozrálé nešťastníky, uměle mediálně křísené, skladateli nazvat. To prý mají býti, na rozdíl ode mě, ti praví hledači a tvůrci poctivého umění… No, je mi těch chlapců opravdu upřímně líto, že byli vtaženi do této ubohé hry. Na jejich „dílech“ je jasně vidět, že tento obor, díky smrtícímu, dlouhodobému modernistickému konceptu, opravdu už mele z posledního. A musím sám ke svému uzardění přiznat, že proti nim byli i pánové Eben, či Hurník, které si občas dovolím něžně kritizovat, ještě pořád skutečnými „mistry“.
Pamatujme si dobře tyto kontexty právě proto, že se pan Tůma ve své běžné profesní realizaci skrývá za zbožné barokní kulisy a zaštiťuje se hudebními autoritami z dob dávno minulých. To říkám z toho důvodu, abychom se všichni jednou nedivili… Jaroslav Tůma je člověkem velkých ambicí a jistě by rád jednou mluvil do všeho, včetně obsazování kůrů a liturgické hudby. O tom nikdo nepochybujte. A až jednou nastane ta chvíle, že bude Církev Svatá ohrožena Dřízalovou, nebo Srnkovou mší, ordináriem, či podobnou hrůzou, tak si na tento okamžik mého varování vzpomeňte…
Jak jde dohromady úžasná pokora, genialita a skladatelské řemeslo Bachovo, či Segerovo a nešťastné, nemohoucí zoufání těchto panem Tůmou velebených prominentních mladíků, které je nazýváno skládáním, a které v sobě nemá ani milimetr náznaku čehosi, co se v dobách ještě nedávných nazývalo kompoziční technikou a hudební invencí, to nám bude muset pan Tůma jednou na akademické půdě vysvětlit sám. A pěkně ČELEM… Jsou totiž pouze dvě možnosti: buď pan Tůma nerozumí hudbě, anebo je účelový lhář.
V prvém případě je otázkou, co pohledává na vysoké hudební škole, v případě druhém vyslovuji studentům upřímnou soustrast, protože je pro mladou generaci velmi důležité, aby jejich profesionální vzory byli pokud možno charakterní lidé a nikoli jen pragmatičtí pokrytci s ostrými lokty. Já sám se prozatím spokojím s vážným varováním před lidmi schopných takových morálních přemetů a takového relativizmu. A také před lidmi, kteří neváhají za pomoci překrucování skutečností a používání účelových lží, jak jsme tomu byli svědky na serveru Opera plus, veřejně poškodit jméno a čest jim nepohodlného kolegy.
A rozhodně tyto excesy, nevnímám jako jakousi rádoby oprávněnou kritiku: to, co si někteří lidé v naší branži v dnešní době dovolují, přesahuje totiž všechny myslitelné meze. Zbabělost, prodejnost, lhostejnost a mlčení řadového establishmentu - často mých vlastních kolegů – bohužel umožňuje existenci, etablování a vitalitu tohoto zla.
Na chvilku mi ještě dovolte analyzovat Tůmův text a potažmo i jeho osobnost: morální inverze, to jest totální překrucování věcí, se nese celým jeho článkem. Výsledkem nejsou ovšem postoje originální. Stále zní stokrát dokola ohrané a nezajímavé písničky: osobní animozita je vydávána za objektivní úsudek - běžný neférový úskok modernistů, kterým zakrývají ideologickou nesnášenlivost a neochotu uznat protivníkovu fundovanost. Neměl jsem nikdy a nemám ani nyní problém, na rozdíl od pana Tůmy, ocenit jeho profesionální kvality: varhaník je velmi slušný. Asi tak jako další stovky varhaníků po celém světě… S jeho improvizačními schopnostmi je to již poněkud slabší. Tohle všechno ale nikoho dnes zas až tak nevzrušuje. Tihle všichni Segerové, Pachelbelové a Muffatové, to je všechno krásná muzika, nás kostelních varhaníků denní chléb. Není to nic až tak světoborného pěkně je zahrát. To málo, co je od nich zapsáno v notách, je pouze zlomkem toho, co tito mistři improvizovali při bohoslužbách. Improvizovali, sloužili. Nedělali si z toho privilegované náboženství, jako pan Tůma: kariéra, kterou si pan Tůma tak trochu lacině vybudoval především na umění starých mistrů, ho pochopitelně nemůže plně uspokojit. Proto se zaměřuje i na varhany z hlediska organologie a snaží se mít tento segment jako celek pod kontrolou.
V poslední době se bystře přizpůsobil po předchozím protěžování vynikajícího, leč jednostranně postbarokářsky zaměřeného varhanáře Vladimíra Šlajcha pokrokovější tendenci doby, která už nepřeje pouze ideologicky zabarvenému a dnes již překonanému postsocialistickému pseudobarokaření, které je analogické k hudebnímu neoklasicismu dvacátého století a které nadělalo v oblasti organologie a myšlení lidí dost škody nejen u nás, ale hlavně v německých krajích. A to nemluvím o těch kontextech, které se týkají dosud platných církevních reforem z 19. století a které přesahují do roviny posvátné liturgie. O těch nemá pan Tůma a jeho protěžované okolí příliš velké zdání. Mše svatá není totiž kolbištěm k intelektuálním exhibicím. Mše svatá je mystérium. A toto mystérium není automaticky vykouzleno a zplatněno tím, že někdo zrealizuje pseudobarokní varhany. Myslím si, že tento aspekt řadě našich varhanářů stále uniká. Rozhodně by se měli varhanáři vyvarovat toho, aby nějakým způsobem oni sami determinovali hudbu a liturgii jen na základě nějakých svých svévolných ideologických či dobově módních principů, jak je to například vidět u jinak vynikajícího nástroje Kánského a Brachtla v Mělníku.
Věc je poněkud pestřejší a složitější. Bohužel vysoká sofistikovanost organologických problémů neumožňuje vysokému kléru mít jasnozřivější vhled do této oblasti a to dává možnost zejména postbarokářským zájmovým skupinám církevní představitele bez problému manipulovat, čehož jsme i v dnešní době občas svědky. Naštěstí ale již dorostla nová generace organologů i varhaníků, kteří se dokážou, zaplať Pán Bůh, konečně na věc dívat bez ideologických brýlí a chápou problematiku varhan v celé jejich bohaté historické šíři.
Ve všech érách v mnohasetleté historii mají totiž varhany každého období svoji nezastupitelnou hodnotu a podávají autentické svědectví o hudbě, která byla tehdy skládaná a interpretovaná. Proto je jasné, že například jedinečné Schwarzovy – Gartnerovy varhany na Malé Straně mají být jednoznačně zrekonstruovány do pokud možno původní podoby z poloviny 18. století. A s tou samou pietou je třeba přistupovat k romantickým nástrojům, ze kterých v druhé půlce minulého století bohužel začala vytvářet Organa s prof. Krajsem jakési univerzály. Tím byla řada nádherných nástrojů, zejména z přelomu 19. a 20. století nezvratně zkomolena víceméně ve prospěch koncertních varhanních exhibicí. Přitom zkušený a inteligentní varhaník má přizpůsobit svůj repertoár nástroji a nesmí to být naopak, jak jsme tomu svědky i v dnešní době, kdy někteří varhanáři při rekonstrukcích podléhají těmto tlakům.
Co se týká skutečného úpadku zvuku varhan, ten přichází právě až ve dvacátém století před druhou světovou válkou a souvisí samozřejmě s úpadkem hudby obecně, k čemuž došlo až pod vlivem modernismu a avantgardy a nikoli v devatenáctém století, jak se nám snažili různí, zejména pseudobarokářští ideologové v minulosti namluvit. Hnutí Orgelbewegung sice ve své době varhanám prospělo, ale nikoli z dlouhodobého hlediska, neboť bylo značně ideologicky zatíženo a z toho vyplývalo jeho zvukové puritánství.
Ale to jsem trochu odbočil, i když právě tato témata jsou možná - v kontextu jistých rádobyaktivit, které mají působit zdáním oficiality a fundovanosti v tomto oboru a jsou ve skutečnosti kontrolovaným hřištěm a propagandou pana Tůmy a jeho mladého animátora, pana Svobody - nyní velmi aktuální. Myšlení a názory pana Tůmy na tomto poli totiž nepředstavují dnes již nic originálního a přínosného. Pan Tůma např. chválí varhany v pražském Rudolfinu. Ale právě na tomto nástroji, umístěném v předním českém orchestrálním sále je vidět, jak převážila ideologičnost tvůrců - v tomto případě Jiřího Reinbergera a Krnovského Riegera-Klosse, nad zadáním. Na tyto varhany nelze uspokojivě doprovodit symfonický orchestr ve speciálních dílech Berlioze, Liszta, Wagnera, Brucknera, Dvořáka, Suka, Skrjabina, Elgara, Strausse, Respighiho apod. A to ani v pianu, ani ve střední síle. V tutti se pak tyto varhany díky vysoké mixtuře na hlavním stroji a celkové postbarokní zvukovosti s orchestrem uspokojivě nepojí. Varhany v pražském Rudolfinu prostě nemají k hlavnímu účelu, pro který byly postaveny, dostatečný fundament osmiček v manuálu a šestnáctek v pedálu. Myslím si dokonce, že to jsou minimálně v rámci celé Evropy nejpuritánštější univerzální varhany, které stojí v hlavním koncertním sále metropole. Prostě v Čechách je papež vždy více papežtější… Odhlédneme-li ale od zadání, ke kterému by měly sloužit především, jsou varhany v Rudolfinu velmi slušné, hodnotíme-li je v rámci opusů krnovské firmy, doby vzniku a jejich zaměření pro sólové využití, a to i přes jistou klasicistní jednostrannost. Přesto si myslím, že i v době socialismu si leckterý milovník a fanda varhanní hudby přišel na své spíš v některých z pražských kostelů, kde se konaly koncerty, než v Rudolfinu.
Poněkud překonaný názorový svět pana Tůmy je vidět na řadě projektů, při kterých stál v pozadí. Z nich můžeme například jmenovat nové a vychvalované, pouze však nadprůměrné, dispozičně a koncepčně nezajímavé varhany u jezuitů v Brně, nebo nové Šlajchovy varhany na Svaté Hoře. Taktéž stál v minulé době vícekrát u těch případů, kdy se správcové kostelů na jeho popud zbavili romantického nástroje s podezřelou lehkostí, samozřejmě za tím účelem, aby ho na kůru vystřídal neobarokářský opus z tůmovské zájmové skupiny.
Není divu, že vzhledem k loajalitě k modernistickým koncepcím chybí Jaroslavu Tůmovi celkový nadhled a kontext, který je velmi důležitý k správnému posouzení hodnoty nejen těch varhan, které jsou zejména z období romantismu, ale především k citlivému posouzení té role, ke které jsou varhany v kostelech určeny především, tj. k doprovodu liturgie. Poněkud virtuální funkci titulárního varhaníka na Svaté Hoře, kterou pan Tůma zastává, vnímám také jako typickou kamufláž na oklamání naivních lidí, především z okruhu Církve. Mimochodem, platí u nás ještě kodex kanonického práva?? Pan Tůma, pokud vím, není katolík…
Má negativní zkušenost s charakterem pana Tůmy není skrze manipulující text v Opeře plus první a mé zážitky z dob minulých jsou poměrně dost odpuzující. Týkají se například mého bývalého blízkého přítele, varhaníka a tehdejšího Tůmova žáka Pavla Černého, který v rámci své - řekněme mladické nezkušenosti a jisté vykutálenosti naše přátelství vyměnil, možná tak trochu i proti své vůli, za roli „trojského koně“ pana Tůmy, který měl narušit partu hudebně nadšených mladých lidí, kteří se už tehdy, před více než dvaceti lety, odvážně vymezovali proti neblahým, dnes již pevně zabydleným negativním tendencím, které lze pozorovat v rámci hudebního establishmentu. Rozložit jsme se sice po těchto událostech nenechali, ale některé lidské trhliny jsou znát dodnes. Patří se na tomto místě dodat, že se mi Pavel Černý po skoro dvaceti letech za některé skutečnosti týkající se těchto událostí omluvil.
Určitě jsem měl tehdy právo se proti panu Tůmovi razantně vymezit, přesto jsem to neudělal. Pokušení pana Tůmy vymezit se naopak vůči mně rozumím velmi dobře a v tomto kontextu lze i vnímat jeho reakci na Opeře plus: maďarský spisovatel Sándor Márai napsal, že lidé nejsou nikdy tak nebezpeční, jako když se mstí za činy, jichž se dopustili v minulosti oni sami…
Osobně se podivuji, že má úspěšný Jaroslav Tůma toto všechno vlastně zapotřebí. Copak ho tak irituje na „naivní“ tvorbě a činnosti (v současné době již nečinnosti), jakéhosi bezvýznamného varhaníka z močidleckého kůru?
Zpět k jeho charakteru a pokusme se ho zavnímat s trochou empatie: Jaroslav Tůma má moc rád vše pod kontrolou a ani trochu se mu nelíbí, když je někdo nezávislý a svůj. Nesnese osobnost, která mu nepodléhá a taková skutečnost ho pak naplňuje nevšední záští a reaguje velmi podrážděně, jak jsme měli možnost právě vidět na Opeře plus. Pochopitelně ho irituje obsah mého rozhovoru, když se kriticky vyjadřuji k poměrům v hudebním establishmentu, v kterém on tak prospívá a zdá se, že odkrývání některých nepříjemných skutečností z hudebního rybníku panu Tůmovi opravdu vadí. Rozhodně lze konstatovat, že pořekadlo o kejhání potrefené husy platí a je komické, jak toto kejhání jede navíc přesně podle mé taktovky a každý pronášený úsudek pana Tůmy je dokonalým potvrzením toho, že moje analýza hudebních poměrů a společnosti vůbec, je přesná a pravdivá.
Zároveň bych chtěl ale pana Tůmu upozornit, že se uchyluje k nebezpečné hře se sebou samým, když směšuje svoji soukromou animozitu k mé osobě a hudbě s pokusem pronášet v tomto stavu rádoby objektivní úsudky například k mé verzi české hymny. Tyto úsudky nejsou v konečném důsledku ničím jiným, než povykováním pavlačové báby, bez jediného relevantního a seriózního argumentu, spíše svědčící o amatérismu páně profesora Tůmy v některých specifických oblastech, jako je instrumentace, tektonika apod. Konstatuji také, že někdo, kdo je tolik zatížen předpojatostí a nepřejícností, není žádných hodnověrných soudů schopen.
Neuvěřitelné ale je, a je to opravdu s podivem, že touto cestou zahazuje svoji pověst pedagog prestižní vysoké umělecké školy. Pokud by se v jakémkoli jiném vědeckém oboru, místo seriózních argumentů stala zášť, či politické smýšlení posuzovaného jedince podkladem pro profesní hodnocení a následnou diskriminaci a veřejný odsudek, dotyčný aktér by se okamžitě diskvalifikoval z akademické půdy a s ostudy by si mohl ušít kabát. Na HAMU a podobných místech toto evidentně neplatí. Jak je vidět a opět to potvrzuje aktuálnost mého rozhovoru: v hudební oblasti je opravdu možné leccos.
Kolem a kolem, je mi vlastně z Jaroslava Tůmy moc smutno. Jako mladík jsem k němu vzhlížel s velikou úctou. A není divu, že po jistých událostech mě velmi zklamal.
Dnes je mi ale hlavně smutno z ignorance lidí obecně a mám na mysli právě náš hudební i chrámový establishment. Všichni chtějí mít hlavně ten svůj klid a kšefty. Nikoho nic nezajímá. Jistě. Jen se ale pak nedivte tomu, uprostřed jakého hudebního hnojníku žijeme, přátelé a kolegové. Tolikrát jsem vás o tom všem slyšel mluvit a naříkat, pokud jste ještě měli svědomí a zájem o věc.
Celý svůj život jsem se snažil v těžkých podmínkách opravdu něco pozitivního do Církve a hudebního umění přinést. Hudba byla pro mě vždy posvátným posláním. A myslím, že to většinou všichni dobře víte. Celou řadu mladých žáků jsem přivedl k orchestrální i varhanní hře a řada z nich se později dostala na konzervatoř. Mnozí mí žáci konvertovali k víře. Natočil jsem za nemalých obětí nahrávky některých svých děl, aby existovala nějaká protiváha k duchaprázdnému modernismu, ve kterém jsme byli vychováni.
Není třeba se více obhajovat. Za těch třicet let mého působení v oboru se mnou přišli do kontaktu skrze moji hudbu a mé interpretační umění tisíce lidí ze všech vrstev establishmentu. Věřím, že se jednou proberou k jinému svědectví, než se odhodlal Jaroslav Tůma. Přeji vám vše dobré a na shledanou v lepších časech.
M. Bok
|
