| |
Napětí mezi mnou a hudebním establishmentem se datuje již od dob komunistického režimu, kdy mi bylo znemožněno v Praze studovat jak kompozici, tak dirigování. Samozřejmě v tom sehrály roli i důvody politické: Předkládal jsem skladatelské komisi, ve které seděla řada ideologicky předpojatých lidí, dvakrát po sobě v roce 1987 a 1988, svá první církevní díla - Missu solemnis a Missu brevis Es dur. Právě v souvislosti s prvním provedením Missy solemnis v Bohosudovské bazilice, v září1986, kterou uskutečnili za mého dirigovaní mí tehdejší spolužáci, došlo k první otevřené perzekuci, kdy mi bylo vyhrožováno ředitelstvím pražské konzervatoře, že pokud dílo provedu, budu následně a ihned vyloučen ze studií. V tomto smyslu jsem byl donucen podepsat dokument, který vedení školy pravděpodobně potřebovalo k svému krytí, pokud by přišly ataky ze strany Stb. Po premiéře, kterou jsem navzdory výše popsanému zastrašování uskutečnil, tajná policie v této věci vyslýchala P.Josefa Cukra SJ, bohosudovského administrátora a objednavatele díla. Mojí osobu Stb následně zastrašovala předvoláváním k fingovaným schůzkám. Napětí ve společnosti na sklonku režimu v letech 87-89 již ale neumožnilo represivnímu aparátu se vůči mně více uplatnit. Navíc jsem měl to štěstí, že se má tvorba těšila zvětšujícímu zájmu interpretů a posluchačů, což byla v té době i jistá ochrana mé osoby. A tak v i případě pražské konzervatoře vedení zůstalo u symbolického potrestání. Já jsem dostal podmínečné vyloučení ze školy a někteří další účastníci provedení třídní důtky.
Tyto politické problémy okolo mých hudebních začátků jsou jistě pochopitelné, ale nejsou zdaleka hlavním důvodem, proč tehdejší modernistický hudební establishment, na pražské konzervatoři zastoupen konkrétně skladatelem Iljou Hurníkem a v oblasti chrámové hudby, do které jsem zasáhl, prominentním Petrem Ebenem nejen, že sledoval můj vzestup se značným znepokojením, ale aktivně dělal vše proto , aby začínajícího skladatele a dirigenta zabrzdil a všemi dostupnými prostředky vyšachoval z hudebního establishmentu.
Asi je nutné na tomto místě objasnit některé skutečnosti týkající se fungování a provozu oboru současné skladby a klasické hudby vůbec. Ty jsou totiž ovlivněny politickými režimy jen okrajově, a tudíž ony skutečnosti platí univerzálně. V tomto specifickém hudebním prostředí platí dlouhodobě paradigmata daná neblahým hudebně - modernistickým vývojem ve 20.století. Tento vývoj v podstatě izoloval soudobou klasickou hudbu od zpětné vazby s publikem a vytvořil z ní samoúčelnou, ideologickou a elitářskou záležitost. Laická veřejnost se mlhavě domnívá - spíš předpokládá, že po tzv.sametové revoluci nastaly v tomto oboru změny směrem k větší duchovní a intelektuální tvůrčí svobodě, ale opak je pravdou. Starší a konzervativnější generaci skladatelů totiž vystřídala generace značně agresivnější, ideologičtější a ještě méně fundamentálně vzdělaná než ta předchozí. V našem prostředí a zaštítěna údajným disidentstvím se v nové éře vetřela do kulturního prostoru umělecká postavantgarda a důsledky této všeobecné zkázy sklízíme v současné době naplno a to napříč všemi uměleckými obory. Představitelé tohoto směru se chovají ke svým oponentům daleko nesnášenlivěji, než jejich komunističtí předchůdci. Je potřeba si také uvědomit, že obor klasické hudby je zcela závislý a provázaný s institucemi, bez kterých by především finančně absolutně nemohl existovat. Toto spojení mimo jiné vytváří značně klientelistické a nikým nekontrolovatelné prostředí, kde se může odehrávat leccos. Pokud někdo chce v rámci tohoto establishmentu studovat a uplatnit se, je mu to umožněno jen na základě povinné poslušnosti a servilitě vůči modernistickým paradigmatům a jeho institucím.
Zpět od obecné úvahy nad stavem soudobé klasické hudby k mým začátkům: není tedy divu, že mé přirozené, neoromantické hudební cítění bylo tehdy v naprostém protikladu k oficiální hudební modernistické ideologii a působilo pobuřujícím dojmem. Své skladby jsem navíc prezentoval a uskutečňoval díky zájmu interpretů a posluchačů a jejich nadšeného ohlasu a to bylo zásadním trnem v oku mocných. Věděli, že to je pole, kde působím nekontrolovatelně na posluchače a jejich vkus nežádoucím směrem. Již za svých studií na konzervatoři jsem otevřeně modernismus kritizoval, poukazoval na jeho podivné a neférové praktiky a zpochybňoval jsem na základě jasných argumentů hudební úroveň mediálně i v současnosti vyzdvihovaných a tudíž nekritizovatelných skladatelských model (Kabeláč, Slavický, Martinů, Eben a pod.) Je celkem tedy logické, že mi tedy modernisté znemožnili studovat skladbu a následně i dirigování na pražské konzervatoři. Co se týká úrovně mých skladeb prezentovaných tehdy před skladatelskou komisí, Missa solemnis pak o pouhých 11 let později zazněla v New Yorské Carnegie hall provedena americkými interprety a Missa brevis Es dur byla posléze na repertoáru předních dětských sborů, z nichž Kühnův a Ústecký dětský sbor s touto skladbou slavily úspěchy na svých turné v USA. Bylo zajímavé sledovat, jak se s těmito následnými skutečnostmi "vyrovnal" předseda tehdejší skladatelské komise Ilja Hurník: v jedné ze svých knih mi věnoval kapitolu, v níž neváhal moji osobu natrvalo poškodit pomocí lživých konstrukcí a polopravd, které měly jediný cíl: zbagatelizovat jak moji hudbu, tak okolnosti spojené s premiérou Missy solemnis. Osobně se domnívám, že se takto Ilja Hurník snažil hlavně odvést pozornost od nepříjemného faktu, že se podílel na likvidaci talentovaného studenta v jeho začátcích.
Přestože jsem byl jako instrumentalista v roce 1988 nejlepším absolventem pražské konzervatoře při konkurzu o orchestr, nepřijali mě na studia HAMU. Všem těmto intrikám zamezil tehdy až přímý vstup do dění ze strany Prof.Josefa Páleníčka, který se mě až demonstrativně zastal a držel nade mnou ochrannou ruku až do své smrti v roce 1991. Profesor Páleníček tehdy neváhal jít kvůli ostrakizacím vůči mé osobě až za ministrem kultury Klusákem a teprve až na ministerské odvolání jsem se na HAMU dostal a stal jsem se v klavíru posledním žákem Josefa Páleníčka, který mě velmi podporoval i jako skladatele.
Přes tyto všechny peripetie vzpomínám na tuto dobu rád a s velkou nostalgií. Bylo to v něčem neopakovatelné období. Zažil jsem okolo sebe mnoho vynikajících a hodných lidí, kteří mi pomáhali, jak kněží, tak laici. Autentické nadšení při mých tehdejších provedeních ze strany jak interpretů, tak posluchačů je dnes vnímáno přímo jako legendární a je ještě mnoho pamětníků těchto časů.
|
